Diez años desde la entrada en vigor de la Ley Orgánica 5/2000, de 12 de enero, de la Responsabilidad Penal de los Menores han servido para mucho. Desde que se optó por legislar los ilícitos penales cometidos por aquellos menores con edades comprendidas entre los 14 y los 18 años, muchas y variadas son las certezas e incertidumbres que, al respecto de un tema tan complejo y tortuoso, han visto la luz en nuestro entramado social.

V práci sa zaoberám kritickou expozíciou argumentačných schém v kontexte pragma-dialektického prístupu k argumentácii. Nadväzujem pritom na prácu Hitchcocka a Wagemansa (2011), ktorí sa sústredili najmä na problémy súvisiace s typológiou argumentačných schém v pragma-dialektike. Pozorovania Hitchcocka a Wagemansa sú v priebehu výkladu kriticky hodnotené, prípadne upravené. Časť kritiky, ktorú v práci uvádzam, súvisí s tým, že niektoré dôležité aspekty argumentačných schém sú v rôznych pragma-dialektických publikáciách prezentované odlišne bez toho, aby sa odlišnosť akokoľvek komentovala, alebo zdôvodnila. Existencia takýchto zdôvodnení (...) nie je pritom iba znakom, ale aj nevyhnutnou podmienkou toho, aby sme akúkoľvek zmenu mohli nazývať pokrokom v teórii. Posledná časť práce je zameraná na problémy týkajúce sa hodnotenia argumentácie v pragma-dialektickom prístupe. Hoci článok prináša vlastné pozitívne návrhy, dôraz a celkový zámer spočíva predovšetkým na expozícii nedostatkov súčasného stavu pragma-dialektickej koncepcie argumentačných schém. Kľúčové slová: argumentačné schémy, kritické otázky, pragma-dialektický prístup k argumentácii, hodnotenie argumentov. (shrink)

Who bears responsibility for the actions of a city or state? Is it the entity that we sometimes call a nation? Or the individual members of the nation? Shakespeare’s Henry V includes a brief interchange the night before the battle at Agincourt that addresses this question. A disguised king and the common soldiers of his army debate who is responsible for the deaths that will occur during the forthcoming battle if the war they are fighting is unjust: the king or (...) his soldiers? Who will be punished on Judgment Day? The interchange opens up reflections on the challenge of deciding who acts when a state acts. Henry V is a play that emphasizes the role of the imagination as central to both stagecraft and the politics of creating a nation. Engaging with the medieval theory of the “king’s two bodies,” the Henry of Shakespeare’s play is caught between the desire to be the embodiment of the imagined nation and yet be his own “natural person” when questions of responsibility for the actions of the nation emerge. Dependent on the imagination to build a unified nation of diverse peoples, Henry desires to escape responsibility for the potentially unjust actions of the nation by focusing on the private actions of his individual subjects. The play thereby brings questions of responsibility for the actions of collective bodies founded by the imagination to the fore and forces us to explore who is responsible when states or nations act. (shrink)

A substantial body of evidence suggests that autobiographical recollection and simulation of future happenings activate a shared neural network. Many of the neural regions implicated in this network are affected in patients with bipolar disorder , showing altered metabolic functioning and/or structural volume abnormalities. Studies of autobiographical recall in BD reveal overgeneralization, where autobiographical memory comprises primarily factual or repeated information as opposed to details specific in time and in place and definitive of re-experiencing. To date, no study has examined (...) whether these deficits extend to future event simulation. We examined the ability of patients with BD and controls to imagine positive, negative and neutral future events using a modified version of the Autobiographical Interview that allowed for separation of episodic and non-episodic details. Patients were selectively impaired in imagining future positive, negative, and neutral episodic details; simulation of non-episodic details was equivalent across groups. (shrink)

[What It’s Like, or What It’s About? The Place of Consciousness in the Material World] Summary: The book is both a survey of the contemporary debate and a defense of a distinctive position. Most philosophers nowadays assume that the focus of the philosophy of consciousness, its shared explanandum, is a certain property of experience variously called “phenomenal character,” “qualitative character,” “qualia” or “phenomenology,” understood in terms of what it is like to undergo the experience in question. Consciousness as defined in (...) terms of its phenomenal aspect is often called “phenomenal consciousness.” The major issue that occupies most thinkers is whether this phenomenal character happens to be a physical property, or whether it is rather sui generis. Those who believe the former are materialists; those who conclude the latter are dualists. As the currently dominant metaphysic is materialism – also sometimes called physicalism – the challenge appears to be to slot phenomenal properties among the physical properties that ultimately make up the world. David Chalmers argued powerfully that we can go very far in situating many mental properties in the physical world – namely, the properties that can be understood in functional terms – but that phenomenal properties resist such a treatment. Chalmers calls this “the hard problem” of consciousness. But there are also some quite powerful positive arguments for dualism. The two most influential ones are the modal argument, also offered by Chalmers, and the knowledge argument invented by Frank Jackson. Chalmers invites us to conceive of creatures that are exactly like human beings – physically, functionally, behaviorally – only bereft of phenomenal consciousness. If such creatures are conceivable, says Chalmers, they are metaphysically possible. And if they are metaphysically possible, materialism is false. Jackson, for his part, suggests we imagine Mary who has spent her entire life inside a black-and-white room and has seen the world through a black-and-white TV screen. But she also happens to know everything there is to know about the physics of color. And yet, Jackson suggests that once Mary is finally released from her room and sees a lawn outside, she learns something new: that this is what it is like to experience green color. The current work on consciousness is by and large characterized by attempts to answer these two dualistic arguments. I try to make sense of the positions within the domain of philosophy of consciousness by means of two major distinctions that mutually intersect. First, there is a distinction between dualism and materialism. An apparent third alternative currently on offer, the so-called Russellian monism, is unstable, collapsing into either dualism (panpsychism) or materialism (Russellian physicalism). Materialism comes in two main flavors: either the a posteriori physicalism, which detects an epistemic gap between phenomenal and physical truths, hence denying that the former could be derived from the latter; or the a priori physicalism, which does not acknowledge any such obstacle. The second major distinction is between phenomenism and representationalism. It’s true that Ned Block, who introduced this contrast, meant to distinguish between two kinds of materialism. But I believe that the distinction actually intersects the one between materialism and dualism. We thus arrive at a table with six slots, representing six main positions in the philosophy of consciousness: (1) dualist phenomenism (Chalmers, the early Jackson, and Tyler Burge); (2) dualist representationalism (René Descartes); (3) aposteriori materialist phenomenism (Block); (4) a posteriori materialist representationalism (Michael Tye, Fred Dretske, David Rosenthal); (5) a priori materialist phenomenism (David Lewis); and (6) a priori materialist representationalism (Daniel Dennett, Derk Pereboom). However, this scheme is in fact somewhat misleading. It is true that Dennett is usually classified as an apriori materialist (or, more precisely an apriori materialist representationalist), but I believe that needs to be corrected. In order to understand why, I first analyze varieties of materialist representationalism in detail, in particular various construals of phenomenal character in terms of representation, or intentionality, which includes a discussion of the identity of its content (the issue of externalism). By contrast, Dennett rejects the concept of phenomenal character. Consciousness has no intrinsic, publicly inaccessible properties. On that ground, Dennett builds an empirical, fully functionalist theory of consciousness, which he also tries to integrate within a general Darwinian framework. From that point of view, one can contrast Dennettian and representationalist views on the issue of animal consciousness. In addition to his rejection of phenomenal character, Dennett also abstains from the regular metaphysical departure point of regular materialism. He does not so much ask how an enigmatic property of consciousness fits an antecedently characterized world, but rather how far we can investigate all aspects of the world, including consciousness, using the scientific method. He is thus a methodological naturalist, rather than a metaphysical materialist. While this approach removes obstacles to the science of consciousness, it does not solve what might be called “the hardest problem” – of intentionality, not phenomenal consciousness. The hardest problem consists in the fact that our intentional discourse involves conflicting commitments that prevent a coherent metaphysic of representational states. However, it does not follow that we should give up on this discourse as a theoretical means of reduction as well as a practical tool of explanation. But it might be that intentional discourse is a somewhat pseudo one. (shrink)

Článek připomíná 110. výročí narození švýcarského katolického teologa a filosofa (metafyzika) Hanse Urse von Balthasara (1905 Luzern–1988 Basilej). Po studiích germanistiky ve Vídni, Berlíně a Curychu pokračoval ve studiu filosofie a teologie u jezuitů (E. Przywara, H. de Lubac). Před nadějnou akademickou dráhou dal přednost pastorační službě u studentů. V Basileji navázal úzké kontakty s K. Rahnerem a K. Barthem. S lékařkou a mystičkou Adriennou von Speyr založil sekulární institut Johannesgemeinschaft (1944) a nakladatelství, ve kterém vydával její díla. Roku 1950 (...) jezuitský řád opouští. Před druhým vatikánským koncilem vystupoval jako katolický progresivista, po něm jako kritik katolického modernismu, v němž viděl ohrožení biblických tradic. S Henri de Lubacem a Josephem Ratzingerem roku 1972 spoluzakládal mezinárodní katolickou revui Communio. Svou rozsáhlou a rozmanitou publikační činnost završil trilogií Herrlichkeit–Theodramatik–Theologik (1961–1987), v níž uvažuje o Bohu v estetických souvislostech, v kategoriích transcendentálií pravdy, dobra a jejich ztělesnění – krásy.The article recalls the 110th anniversary of the birth of the Swiss Catholic theologian and philosopher (metaphysician) Hans Urs von Balthasar (1905 Luzern–1988 Basel). He studied German in Vienna, Berlin and Zurich and after that he continued his studies in philosophy and theology at the Jesuits (E. Przywara, H. de Lubac). He preferred pastoral ministry among students to a promising academic career. In Basel he established close contacts with K. Rahner and K. Barth. Together with the doctor and mystic Adrienne von Speyr he founded the secular institute Johannesgemeinschaft (1944) and a publishing house, in which he published her work. In 1950 he left the Jesuit order. Before the Second Vatican Council he acted as a progressive Catholic, afterwards as a critic of Catholic modernism, in which he saw the threat of biblical traditions. With Henri de Lubac and Joseph Ratzinger in 1972 he co-founded the International Catholic review Communio. His extensive and diverse publications he completed with trilogy The Glory of the Lord–Theo-Drama–Theo-Logic (1961–1987), in which he contemplates God within aesthetic contexts, within categories of transcendentals truth, goodness and their embodiment – beauty. (shrink)

Přijetí teze, že některé výrazy referují bez zprostředkování identifikujícími podmínkami přímo k objektům, vede k několika problematickým důsledkům týkajícím se propozičních postojů. Jedním z těchto důsledků je ten, že bychom tudíž na základě přesvědčení Lois Lanové, že Superman je silnější než Clark Kent, byli nuceni uznat, že je též přesvědčena o existenci někoho, kdo má tu vlastnost, že je silnější, než skutečně je. Snad žádný racionálně uvažující člověk by však zřejmě přesvědčení o existenci někoho, o kom by tato nemožná vlastnost (...) měla platit, nepřijal. Klíčovým pojmem, na němž platnost vyvození tohoto přesvědčení stojí, je reflexivita – ze zjevně nereflexivního obsahu přesvědčení se vyvozuje přesvědčení reflexivní. Příspěvek se pokouší odhalit, kam je možno reflexivitu v rámci informačního obsahu věty zasadit. Zváženy jsou nejprve dvě možnosti: reflexivita je buď sémantickou vlastností vztahů, nebo anaforických zájmen. Obě možnosti budou vyvráceny prostřednictvím argumentace, že ve větách popisujících vztah mezi obsahy dvou koreferujících singulárních termínů nemůže být reflexivita součástí sémantické informace, jelikož znalost identity reference není podmínkou sémantické kompetence. Reflexivita je u těchto typů vět vázána na koordinaci znalostí mezi mluvčími. Jsou formulovány nutné podmínky, které by platnost daného vyvození teprve ospravedlnily. (shrink)

The article deals with the position of Lutheran theologian Andreas Osiander sen. in the history of philosophy, history of science and philosophy of science. It works on humanistic foundation of Osiander’s thought and his elaboration of the tradition of the antient wisdom and Christian cabbala of Giovanni Pico della Mirandola in particular in the biblical exegesis. The article deals with Osiander’s edition of Nicolaus Copernicus’ book De revolutionibus orbium caelestium as well and with his edition of the mathematical work of (...) Girolamo Cardano. In the context of philosophy of science Osiander’s foreword to Copernicus is analyzed and its role in the controversy between instrumentalism and realism is assessed. Osiander’s instrumentalism is viewed as an anachronism. Finally, the influence of Neoplatonism and Paracelsism in Osiander’s theology is analyzed and judged as too general. (shrink)

Tento článek analyzuje problém normativity morálky. Argumentuji, že morálka nás normativně omezuje ve veřejném prostoru důvodů. Některá jednání jsou v dané společenské praxi poskytování a požadování morálních důvodů neobhajitelná. Morální zdůvodňování je zdůvodňováním v pojmech obecných principů s ideou férové nestrannosti k zájmům všech dotčených osob. Morální svědomí nemá nezávislý normativní význam. Normativní síla svědomí je odvozená od presumované způsobilosti morálních principů na jeho pozadí být ospravedlněné v (hypoteticky ideálním) veřejném prostoru důvodů.This paper analyses the problem of normativity of morality. (...) I argue that morality restricts us normatively in the public space of reasons. Some actions are indefensible in the social praxis of giving and asking for moral reasons. Moral reasoning is a reasoning in terms of general principles with the idea of fair impartiality to interests of all affected persons. The moral conscience has not an independent normative significance. The normative force of moral conscience is derivatedly related to the presumptive capability of the moral principles in its background to be justified in the (hypothetically ideal) public space of reasons. (shrink)

Praxe trestání obvykle zahrnuje utrpení pachatele, a to je něco, co si vyžaduje nějaké ospravedlnění. Můžeme formulovat retributivistické ospravedlnění, podle kterého si pachatel zaslouží trpět, protože spáchal něco špatného. Nebo konsekvencialistické ospravedlnění, že bychom měli trestat, abychom odstrašovali od trestné činnosti, znemožňovali pachatelům další trestnou činnost, příp. abychom je napravili. Snažíme se držet zásady, že za stejný čin má být stejný trest, jenomže různí lidé vnímají stejný trest s různou intenzitou. Navíc, už samotný pojem sankce můžeme chápat více způsoby: v (...) úzce ekonomickém smylu jako cenu za delikt, nebo moralisticky jako emočně podbarvený apel na svědomí pachatele. (shrink)

Život -- Nepolitická politika -- Charta 77 -- Intelektual a politika -- Filosof a politika -- Politický realismus: pravda, reflexe a bída -- Morálka, slušnost a etika štědrosti -- Pravá politika -- Dodatek: Filosofie, víra a teologie.

The March 2002 symposium Human Dignity and Reproductive Technology brought together philosophers, theologians, scientists, lawyers, and scholars from across the United States. The essays of this book are the contributions of the symposium's participants.

Studie se zabývá tím, jak se v českých zemích obráželo bouřlivé období vývoje biologického myšlení od přelomu 19. a 20. století do první světové války, kdy vedle sebe existovaly velmi různé názory na evoluci. Mnohovrstevnatost teoretickou přitom doplňuje i kulturní a vědecká mnohovrstevnatost českých zemí, kde se jednak mísí vlivy německé a české biologie na svých autonomních institucích, a jednak lze spatřovat rozdíly i mezi lokálními centry Prahou a Brnem se svými badatelskými tradicemi a nezávislými vazbami na další centra ve (...) Vídni a evropských univerzitách. Centrem zájmu jsou teoreticky uvažující biologové, kteří buď sami dlouhodobě profilovali české biologické myšlení, anebo na něj měli díky zdejšímu působení přímý vliv. V letech ca 1900–1915 došlo k prvnímu otevřenému a diskutovanému vrcholu v české recepci evolucionismu a před jednoznačnými pozicemi a „velkými teoriemi“ má navrch spíše prostředkování diferencované zahraniční diskuse, podněty vlastní experimentální práce a opatrné očekávání od nového studia variability a dědičnosti. (shrink)

Článek se zabývá pojmem panteismus v období renesance. Ačkoli termín panteismus se objevil až na konci 17. století a později v kontextu tzv. “Pantheismusstreit”, za předchůdce moderního panteistického myšlení byl označen renesanční filosof Giordano Bruno. Následně i Mikuláš Kusánský, a to jakožto pokračovatel myšlení Mistra Eckharta, začal být považován za panteistu. Jak Kusánský, tak Bruno v určitém smyslu obhajovali imanenci božského ve světě, avšak zároveň oba zdůrazňovali rozdíl mezi Bohem a přírodou a připisovali Bohu transcendenci nebo přinejmenším transcendentální aspekty. Toto (...) není v souladu s definicí panteismu v tzv. silném slova smyslu, kdy se tvrdí striktní identita Boha a světa. Zdá se, že pojem renesanční panteismus je konstruktem, který byl vytvořen skrze násilnou aplikaci terminologie osvícenské filosofie na renesanční období. (shrink)

[Précis of What It’s Like, or What It’s About? The Place of Consciousness in the Material World] The paper provides a summary of my recent Czech-language book, WHAT IT'S LIKE, OR WHAT IT'S ABOUT? THE PLACE OF CONSCIOUSNESS IN THE MATERIAL WORLD (2017). As suggested by the subtitle, the topic of the book is philosophy of consciousness. In the contemporary literature, most participants have in mind the so-called phenomenal characters, and the main issue debated between dualists and materialists is whether (...) these characters are material properties. Even the Russellian monists, who otherwise present themselves as an alternative to both dualism and materialism, accept the concept of phenomenal character. I express doubts about this concept in chapter six of my book; accordingly, I allot most space in the paper to the material from this chapter. Despite the majority opinion, I believe that no agreement has in fact been reached concerning the content of this concept. Similarly to Daniel Dennett, I recommend trying to develop a philosophy of consciousness without the concept of phenomenal character. As is well known, Dennett – to some extent similarly to the aforementioned materialists – proposes a reduction of consciousness in terms of representation. However, I wound up rather more skeptical than Dennett, since following up on my previous book, THE METAPHYSICS OF ANTI-INDIVIDUALISMU (2008), I claim that a naturalistic theory of representation is incoherent. (shrink)

Tomáš Hauer v publikaci věnované soudobým postmoderním teoriím nejprve vysvětluje genealogii pojmu postmodernismus a analyzuje francouzské filosofické myšlení na cestě od strukturalismu k postmodernismu. Na základě této analýzy pak vymezuje současný postmoderní kulturní obrat a zamýšlí se nad rolí veřejného prostoru v postmoderní společnosti. Čtenář se m.j. seznámí s dílem francouzských filosofů J. Derridy, J. F. Lyotarda, G. Deleuzeho, J. Baudrillarda či italského filosofa G. Vattima. Kniha je tak vhodným úvodem do problematiky postmoderního myšlení.

Předkládaná stať aplikuje Hegelovo „vyvrácení“ spinozismu na Marxe. Nejprve osvětluje povahu Hegelova pojetí filosofické kritiky, kterou Hegel staví do kontrastu s pouhou polemikou – střetem jedné geniální mysli s druhou. Na tomto pozadí lépe vyniká Hegelovo „vyvrácení“ spinozismu jako ukázky filosofické kritiky, a nikoli pouhé polemiky. Filosofická kritika si nárokuje být imanentní. Kritizovanou filosofii ničím zvnějšku neobohacuje, ale přihlíží, jak ona sama sebe překonává. Příkladem takového sebepřekonání je pochopení substance zároveň jako subjektu, či jako ducha. Toto pochopení vlastně dělá to, (...) že dává ontologický význam tomu, čemu Hegel říká „vnější myšlení“ a co na první pohled žádný ontologický význam nemá, co se zdá být pouhou ideologií, afekcí či více či méně adekvátní ideou. V této „ontologizaci myšlení“ Hegel vidí to jediné skutečné vyvrácení spinozismu. Mým návrhem je přihlížet téže „ontologizaci“ – řekněme „ontologizaci ideologie“ u Marxe. Toto sebepřekonání Marxovy filosofie spatřuji v Hegelově vyvození pojmu státu z pojmu občanské společnosti. Hegelem vypracovaný logický či pojmový přechod od občanské společnosti ke státu odpovídá re-konceptualizaci substance v ducha. Tato re-konceptualizace vyvrací nejen spinozismus, ale i marxismus. (shrink)

Předkládaná stať aplikuje Hegelovo „vyvrácení“ spinozismu na Marxe. Nejprve osvětluje povahu Hegelova pojetí filosofické kritiky, kterou Hegel staví do kontrastu s pouhou polemikou – střetem jedné geniální mysli s druhou. Na tomto pozadí lépe vyniká Hegelovo „vyvrácení“ spinozismu jako ukázky filosofické kritiky, a nikoli pouhé polemiky. Filosofická kritika si nárokuje být imanentní. Kritizovanou filosofii ničím zvnějšku neobohacuje, ale přihlíží, jak ona sama sebe překonává. Příkladem takového sebepřekonání je pochopení substance zároveň jako subjektu, či jako ducha. Toto pochopení vlastně dělá to, (...) že dává ontologický význam tomu, čemu Hegel říká „vnější myšlení“ a co na první pohled žádný ontologický význam nemá, co se zdá být pouhou ideologií, afekcí či více či méně adekvátní ideou. V této „ontologizaci myšlení“ Hegel vidí to jediné skutečné vyvrácení spinozismu. Mým návrhem je přihlížet téže „ontologizaci“ – řekněme „ontologizaci ideologie“ u Marxe. Toto sebepřekonání Marxovy filosofie spatřuji v Hegelově vyvození pojmu státu z pojmu občanské společnosti. Hegelem vypracovaný logický či pojmový přechod od občanské společnosti ke státu odpovídá re-konceptualizaci substance v ducha. Tato re-konceptualizace vyvrací nejen spinozismus, ale i marxismus. (shrink)

Předkládaná stať je obsáhlejší recenzí knihy Terezy Matějčkové Hegelova fenomenologie světa. Zdůrazňuji, že v její interpretaci hraje klíčovou roli pojem vzdělání. Nikoli toliko ve smyslu akumulace vědění, ale ve smyslu zbavování se vědění, které již neodpovídá skutečnosti. V mém čtení pak skrze opakované osvobozování se od starého vědění vstupuje vědomí do světa, nechává za sebou starý „světový řád“ a učí se současně žít na výši přítomnosti. Svět a (každodenní) přítomnost je to, čemu podle Matějčkové učí Hegelova Fenomenologie ducha dostát. Nejen (...) vědomí, ale i čtenář má dostát světu, neboť je rovněž vědomím. Moje základní výhrada či spíše podnět k rozvedení spočívá v tom, že aby tohoto cíle Fenomenologie dosáhla, měl by její interpret vzít v potaz dějiny dvacátého století a ukázat, jak se na nich duch vzdělal a pozvedl je k dějinám ducha. V opačném případě čtenář bude stále rámovat přítomnost pojmy převzatými z minulosti a nebude skutečně moderní. (shrink)

Tato stať je výrazně ovlivněna pronikavou intepretací Hegelovy Fenomenologie ducha, kte­rou pod titulem Hegelova fenomenologie světa předložila Tereza Matějčková. Stať vychází z otázky, co z hlediska časovosti dělá duch, který nahlíží rozum působící v dějinách, když tento rozum nahlíží jakožto věčně působící princip (motor) dějin. Duch nevyhnutelně zaují­má perspektivu konce dějin. Tuto perspektivu ale neinterpretuji jako pokus vystoupit z dějin, popírat jejich časovost či přehlížet právě probíhající přítomné dění. Neboť právě „nynějšek“ má duch poznat tak, že v něm kulminuje věčně (...) působící rozum. Z hlediska konce dějin či věč­nosti duch v přítomném poznává to věčně přítomné (totiž Rozum). K objasnění perspektivy konce dějin ji jednak krátce kontrastuji s Nietzscheho a Kantovým náhledem na konec dějin a jednak ji navrhuji připodobnit k „andělu dějin“, kterého viděl Walter Benjamin na obraze Angelus Novus a který zděšen z přítomného couvá zády k budoucnosti. (shrink)

ABOUT WEAK AND STRONG EMPIRICAL NECCESSITY. CATEGORICAL, DISPOSITIONAL PROPERTIES AND LAWS OF NATURE Pohľady na empirickú nevyhnutnosť možno rozdeliť do dvoch skupín: teórie slabej nevyhnutnosti a teórie silnej nevyhnutnosti. Do prvej teórie patria koncepcie, ktoré uvažujú svet zložený z pasívnych vlastností, akými sú kategorické vlastnosti. Za zmeny vo svete sú zodpovedné zákony prírody, ktoré sa od možného sveta k svetu líšia, a preto aj prejavy týchto vlastností sú odlišné. Druhú teóriu, teóriu silnej nevyhnutnosti, zastávajú filozofi, ktorí predpokladajú existenciu silovo aktívnych (...) vlastností, dispozícií. Práve tieto sú zodpovedné za zmeny vo svete, a vo všetkých možných svetoch sa prejavujú nevyhnutne rovnako. Autor argumentuje v prospech existencie dispozičných vlastností a tvrdí, že dispozičný výklad sveta netrpí modálnymi absurdnosťami, ktorými trpia teórie slabej nevyhnutnosti. Hoci aj dispozičné teórie majú svoje problémy a hlavne mysterióznosti, ktoré môžu viesť až do metafyziky dispozičných monád. Kľúčové slová: dispozičné vlastnosti, kategorické vlastnosti, modality, nevyhnutnosť, zákony prírody. (shrink)

ABOUT WEAK AND STRONG EMPIRICAL NECCESSITY. CATEGORICAL, DISPOSITIONAL PROPERTIES AND LAWS OF NATURE Pohľady na empirickú nevyhnutnosť možno rozdeliť do dvoch skupín: teórie slabej nevyhnutnosti a teórie silnej nevyhnutnosti. Do prvej teórie patria koncepcie, ktoré uvažujú svet zložený z pasívnych vlastností, akými sú kategorické vlastnosti. Za zmeny vo svete sú zodpovedné zákony prírody, ktoré sa od možného sveta k svetu líšia, a preto aj prejavy týchto vlastností sú odlišné. Druhú teóriu, teóriu silnej nevyhnutnosti, zastávajú filozofi, ktorí predpokladajú existenciu silovo aktívnych (...) vlastností, dispozícií. Práve tieto sú zodpovedné za zmeny vo svete, a vo všetkých možných svetoch sa prejavujú nevyhnutne rovnako. Autor argumentuje v prospech existencie dispozičných vlastností a tvrdí, že dispozičný výklad sveta netrpí modálnymi absurdnosťami, ktorými trpia teórie slabej nevyhnutnosti. Hoci aj dispozičné teórie majú svoje problémy a hlavne mysterióznosti, ktoré môžu viesť až do metafyziky dispozičných monád. Kľúčové slová: dispozičné vlastnosti, kategorické vlastnosti, modality, nevyhnutnosť, zákony prírody. (shrink)

Studie prezentuje dvě ideje filosofie jako vědy v Traktátu ("věda o člověku" či "věda o lidské přirozenosti") a Zkoumáních ("mentální geografie" či "věda o úkonech mysli") Davida Huma a dokládá na předvedení tematizace času v 1. knize Traktátu a s odkazy na Zkoumání, že v prvním případě vede k plastické analýze času, v druhém případě pak k její absenci. V neposlední řadě je studie inspirací k novému promýšlení Humova filosofického odkazu s akcentem na Traktát, jehož 270. výročí vydání si v (...) tomto roce připomínáme. (shrink)

Studie komentuje a kriticky rozvádí Ginzburgovu koncepci indexického paradigmatu ve vědách o člověku. Zasazuje metodu čtení vedlejších detailů coby indikátorů nějaké přímo nepřístupné skutečnosti do historického, kulturního a zejm. technického kontextu na příkladech proměn lékařské diagnostiky či znalectví umění. Sleduje souvislosti mezi vývojem gramotnosti, písmových forem a grafologických postupů v 19. století a nástup technických forem zápisu, který vnesl do řady oborů nové postupy interpretace a analýzy a zproblematizoval tradiční hranice mezi přírodními, sociálními a humanitními vědami.

Od poloviny dvacátého století se nejrůznější společenskovědní disciplíny obzvláště důkladně zabývají otázkou subjektu, jeho povahy a vymezitelnosti. Koncept subjektu se ukazuje jako obtížně uchopitelný a celkově problematický. Na pozadí krátkých rozborů textů zvolených ze škály oborů od historie filozofie přes psychoanalýzu a sociologii až po teorii jazyka a filozofii vědy se v našem pojednání snažíme konstruovat mozaiku několika víceméně aktuálních pohledů na subjekt, na jejímž základě pak poukazujeme na vnitřní rozporuplnost samotného procesu, jímž je subjekt konstituován.Since the middle of the (...) twentieth century, the notion of the subject and the possibilities of delineating its nature have been the focus of particular attention within a number of humanities disciplines. The concept of the subject has proved difficult to tackle, and wholly problematic in general. Briefly analysing selected texts by authors involved in various fields of study, ranging from history of philosophy by psychoanalysis and sociology to theory of language and philosophy of science, we endeavour to construct a mosaic of several more or less contemporary views of the subject, on the basis of which we then point to the instability of the process itself by means of which the subject is constituted. (shrink)

Abstrakt/Abstract: Ve dvacátém století se nejrůznější společenské vědy musely obecně vyrovnávat s relativizací těch nejzákladnějších konceptů, jako je komunikace, text, význam, bytí nebo realita. Současně se pak začalo nevyhnutelně otřásat i heuristické, intuitivní pojetí autora jako „toho, kdo píše“. Naše pojednání představuje stručný exkurz do moderního teoretického myšlení, které se z tohoto hlediska otázkou autora zabývalo. Zmiňujeme se o Nové kritice, která odmítala pátrání po autorově záměru a usilovala o interpretaci literárního díla jako soběstačné entity. Dále pojednáváme o Rolandu Barthesovi, (...) který prosazoval pojetí díla jakožto součásti textového pole, přičemž otázka autora je pro něho zcela irelevantní. Posléze věnujeme pozornost způsobu, jímž se k autorovi staví Michel Foucault. Ten rozebírá jeho diskurzivní fixaci a táže se, jakou funkci plní koncept, s nímž člověk ve skutečnosti pracuje, když o autorovi hovoří. Závěrem se zaměřujeme na určité prvky kultu osobnosti, které lze na konci dvacátého století i v současnosti v pojetí autora vysledovat. Referenčním rámcem celého pojednání je vztah konceptu autora k představě esenciálního významu literárního textu. The twentieth century saw a whole range of disciplines within the field of social sciences struggle to come to terms with a relativisation of some of the fundamental concepts of traditional thinking, such as communication, text, meaning, existence, and reality. Inevitably, the heuristic, intuitive notion of the author as "the one who writes" also started to fray around the edges. Our article presents a short overview of some modern theoretical thinking that has tackled the que+stion of the author in this new context. We mention the New Critics, who refused to seek the author's intention and endeavoured to interpret literary works as autonomous entities. We then discuss Roland Barthes and his conception of literary work as part of an indefinite textual field; in this conception Barthes considers the question of an author as entirely irrelevant. Then we focus our attention on how the problem of the author is addressed by Michel Foucault. He treats the author as a concept, explores its discursive implications, and examines the modalities of its functioning. In the final part of the article we focus on certain marks of cult of personality that can be observed in authors at the end of the twentieth century as well as today. As a referential framework for our analysis, we employ the relation between the concept of the author and the essentialist notion of a determinate meaning of a literary text. (shrink)

Recenzní studie věnovaná knize Markuse Krajewskiho Paper Machines: About Cards & Catalogues, 1548-1929 mapuje konceptuální dějiny kartotéky s důrazem na transformaci knihovnických katalogů z podoby vázané, tištěné knihy do formy standardizovaných a mobilních kartotéčních lístků. Soustředí se především na vliv materiálních podmínek produkce vědeckých textů na povahu vědění a jeho klasifikace - v tomto směru také analyzuje kartotéční systém Niklase Luhmanna coby trojrozměrné písmo, jímž je psána jeho teorie sociálních systémů.

[Empiricism, Naturalism, and Ideas] The author analyses the modern reception of key themes in Hume’s philosophy during the past century. The first part presents Hume’s version of three such themes – empi­ricism, naturalism and the theory of ideas. The following three parts give an exposition of modern forms of each of these themes, with the choice of modern reception being directed to those contemporary authors who not only developed Hume’s motifs in the most original way, but who also explicitly traced (...) the origin of their modern theory to Hume. For this reason, in the second part, which deals with the reception of empiricism in logical positivism, Hans Reichenbach and his treatment of Hume’s problem of inductive knowledge is discussed. In the third part, dealing with naturalism, the obvious choice is the most influential version of this doctrine in the work of W. V. O. Quine. The fourth part deals with the modern reception of Hume’s theory of ideas in a recent monograph by Jerry Fodor. The author considers Hume’s naturalism as the most live part of Hume’s legacy. Empirismus has, after all, been considerably transformed in content, or has even been rejected by later philosophers; while Fodor’s updating of the theory of ideas does not offer an adequate answer to the question of the place of thinking and intentionality in the material world. (shrink)

Text se zabývá Latourovým pojetím překladu. Poukazuje na některé epistemologické problémy, které vyplývají ze zohledňování překladu jako předmětu zájmu. Tyto problémy lze redukovat na otázku, zda se na výsledné podobě překladu podílí jen poznávající subjekt, nebo také studovaná skutečnost. Podle způsobu řešení této otázky lze rozlišit mezi lingvistickým a nelingvistickým přístupem. Latourovu snahu o systematičtější vymezení překladu lze chápat jako odklon od lingvistické tradice ve prospěch nelingvistických forem podílejících se na vymezení programu epistemologického obratu. V textu jsou v tomto směru (...) diskutovány především problémy redukcionismu, asymetrie, zobecněné symetrie, aktérství a role badatele ve výzkumném procesu. V Latourově perspektivě tento proces není záležitostí fakticity, nýbrž ontologické politiky, v níž dochází k vyjednávání o tom, co činí svět reálným. (shrink)

Pro lidské jednání je důležitý vztah volního a nevolního momentu, svobody a danosti. Ve své práci bych se chtěl zabývat vztahem volního a nevolního momentu v trilogii P. Ricoeura Filosofie vůle (především v jejím prvním dílu). Ricoeur ukazuje odkázanost a propojenost obou momentů ve třech fázích jednání, jimiž je rozhodování, čin a souhlas. Pokud nevolní moment převládne nad volním, propadá člověk zlu. Cílem člověka by mělo být dobro: ovládnutí nevolního momentu vůlí a vztah k druhému člověku. Problematičnost rozdělení světa na (...) dobro a zlo ukazují úvahy F. Nietzscheho v interpretaci P. Kouby. Pro Nietzscheho jsou dobro a zlo nejednoznačné a provázané. Jeho pohled interpretovaný P. Koubou nám ukazuje člověka zcela odkázaného na sebe sama, bez opory v jasném rozdělení světa. Pokusím se důkladněji vyložit Ricoeurův popis volního a nevolního momentu a ukázat, zda a nakolik na něj lze uplatnit Nietzscheho kritiku. Závěrem přiblížím alternativu vůči morálce na jedné straně a relativismu na druhé, kterou ve své interpretaci Nietzscheho nabízí P. Kouba. (shrink)

Máme tři hlavní teorie blahobytu. První je hédonismus. To je teze, že blahobyt jednotlivce zcela závisí na tom, jak se cítí. Blahobyt prostě spočívá v potěšení. Je pro něj dobré, aby prožíval příjemné zážitky ve svém životě. A špatné je pro něj, aby ve svém životě trpěl. Nejlepší život je pak takový, který znamená největší možnou převahu potěšení nad bolestí. Druhá je teorie touhy, která znamená, že něco je pro někoho dobré, protože to splňuje jeho touhu. Je na tom lépe (...) do té míry, do jaké dostane to, co chce. Stručně, blahobyt spočívá v realizaci subjektivních preferencí. Třetí teorie blahobytu je perfekcionismus. To je názor, že dobrý je rozvoj určitých schopností, které jsou charakteristické pro člověka. Tyto schopnosti zahrnují zejména naši racionalitu, teoretickou i praktickou. Blahobyt spočívá v sebe-zdokonalování, v životě excelentní a ctnostné aktivity, resp. v dobrém fungování lidské bytosti. Počiny, jako jsou úspěšné projekty, poznání, estetická zkušenost, rodičovství a přátelství, jsou konstitutivní pro naši lidskou prosperitu. V tomto článku dospívám k závěru, že tyto tři konkurenční teorie ztělesňují odlišné koncepce autenticity. (shrink)

Cílem této studie je analyzovat emoční manipulaci jako etický problém. Nejprve budu mluvit o emotivismu, což je metaetická teorie, která je oblíbeným terčem kritiky, protože v pojmech emotivismu se těžko rozlišuje morální argumentace od propagandy. Potom proberu samotný pojem manipulace a ukážu nějaké příklady. Manipulace je eticky problematický způsob ovlivňování chování druhého člověka, a to zejména proto, že nerespektuje jeho osobní autonomii. Emoční manipulace je ale docela spletitá záležitost, protože emoční angažovanost nemusí podkopávat osobní autonomii jednotlivce.

Cílem této studie je analyzovat emoční manipulaci jako etický problém. Nejprve budu mluvit o emotivismu, což je metaetická teorie, která je oblíbeným terčem kritiky, protože v pojmech emotivismu se těžko rozlišuje morální argumentace od propagandy. Potom proberu samotný pojem manipulace a ukážu nějaké příklady. Manipulace je eticky problematický způsob ovlivňování chování druhého člověka, a to zejména proto, že nerespektuje jeho osobní autonomii. Emoční manipulace je ale docela spletitá záležitost, protože emoční angažovanost nemusí podkopávat osobní autonomii jednotlivce.

Tento článek se zabývá problémem těžké volby při srovnávání dvou velmi odlišných alternativ. Takové srovnání můžeme akceptovat jako skutečné dilema, nebo odmítnout jako chybné posouzení, protože se srovnává něco nesrovnatelného. Ale co přesně namítáme, když někoho kritizujeme, že srovnává nesrovnatelné? Co vlastně znamená, když o někom řekneme, že srovnává jablka s hruškami? Ukážeme si, že hlavním zdrojem problému není skutečnost, že se srovnávají položky různého druhu, ale spíše potřeba zohledňovat relevantní kontexty. Náročnost porovnání je úzce svázána s náročností jeho zdůvodnění. (...) Skutečnost, že se srovnává nesrovnatelné, se pak projevuje ve vadách takového zdůvodnění. Zejména v tom, že se nedostává uspokojivá odpověď na praktické otázky, proč se v daném kontextu porovnávají zrovna tyto dvě položky, proč se zde porovnávají podle tohoto a ne jiného kritéria a co z takového porovnávání pro tento kontext vlastně vyplývá. Problém srovnávání nesrovnatelného bude ilustrován na příkladech z estetiky, etiky a teorie práva. This article deals with the hard choice when comparing two very different alternatives. Such a comparison can be accepted as a true dilemma or it can be rejected as a wrong evaluation because it is compared something incomparable. But what exactly do we object to by criticizing someone for comparing the incomparable? What does it mean to say that someone compares apples with oranges? I will show that the main source of the problem is not the fact that items of different kinds are compared, but rather the need to take into account relevant contexts. The difficulty of comparison is closely linked to the hardness of its justification. The fact that it is comparing the incomparable is then reflected in the defects of such a justification. Especially in the absence of a satisfactory answer to the practical questions why just these two items are compared in the given context, why they are compared here according to this and not another criterion, and what follows from such a comparison for this context. The problem of comparing the incomparable will be illustrated by examples drawn from aesthetics, ethics and legal theory. (shrink)